Zpráva z přednášky ČSMP na téma Mezinárodní trestní právo v praxi vnitrostátních soudů

Další z řady přednášek pořádaných na půdě PF UK Českou společností pro mezinárodní právo se uskutečnila
17. března 2014 a týkala se problematiky mezinárodního práva trestního. Podtitul přednášky – Z Haagu do Sarajeva aneb stíhání válečných zločinů „na místě činu“ napovídá, že tématem byla aplikace mezinárodního trestního práva Státním soudem pro Bosnu a Hercegovinu. 

Přednášející, Mgr. Kateřina Uhlířová, PhD., LL.M. působí jako odborná asistentka na katedře evropského a mezinárodního práva PF MUNI a s problematikou je obeznámena, jakožto bývalá stážistka u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a u Zvláštního senátu pro válečné zločiny Soudu Bosny a Hercegoviny, i prakticky. 

Cílem Mgr. Uhlířové bylo seznámit posluchače s velmi složitou problematikou aplikace mezinárodního trestního práva v ojedinělé situaci, kdy je aplikováno po určitou dobu paralelně jak „z Haagu“ (Stálým Tribunálem pro bývalou Jugoslávii - YCTY), tak i „ze Sarajeva“ (Státním soudem pro Bosnu a Hercegovinu, založeným v roce 2002, a jeho zvláštním senátem pro válečné zločiny). 

U sarajevského soudu navíc do roku 2012 působili vedle místních i mezinárodní žalobci a soudci. Aby celá situace nebyla moc jednoduchá, aplikuje nyní sarajevský soud vedle mezinárodního trestního práva, Statutu ICTY,
i vnitrostátní trestní právo, a to navíc podle několika kodexů (roztříštěnost vnitrostátní právní úpravy je dána členěním státu).

Pro lepší orientaci ve složité problematice byla přednáška zahájena historickým exkursem k balkánské válce
a především k Daytonské mírové dohodě z roku 1995, na jejímž základě se stát v současné době skládá ze tří entit: Republiky srbské, Distriktu Brčko a Federace Bosny a Hercegoviny, přičemž Federace sama sestává z 10 samostatných kantonů.

Každá ze tří entit má samostatnou legislativu (proto neexistuje jediný národní trestní zákoník) a svoji soudní soustavu. Součástí Daytonské dohody byla i ústava Bosny a Hercegoviny, která je podle Benátské komise spíše „mezinárodním než ústavním právem“. 

Dohoda totiž sloužila spíše jako opatření k zastavení ozbrojeného konfliktu než jako solidní základ pro fungující právní stát. Jedním z důsledků provizorní ústavy je i neexistence generální recepční klauzule pro mezinárodní právo. Ústava obsahuje jen klauzuli pro lidskoprávní smlouvy, které měly pochopitelně po válce prioritu.

Neexistence recepční klauzule je tak v současné době dalším z faktorů, které činí právní prostřední v Bosně
a Hercegovině nepřehledným. I samotné zřízení Státního soudu v roce 2002 bylo iniciativou Vysokého představitele OSN, nikoliv samotných obyvatel, což Soudu nepřidalo na popularitě. 

Vzhledem k územnímu členění je Státní soud Bosny a Hercegoviny de facto jediným soudem s celostátní působností, který má ve své pravomoci projednávání válečných zločinů.

Jako takový je nadán specifickým pravomocemi: může si v oblasti válečných zločinů atrahovat jakýkoli případ od libovolného soudu nižší instance a zároveň může na nižší instance delegovat jakýkoli svůj případ, což působí velmi negativně především v oblasti jednotnosti judikatury. Dalším problémem je faktická nemožnost apelace.

Závěrem bych ráda podotkla, že přednášející si publikum získala nejen srozumitelným vysvětlením extrémně složité problematiky fungování a činnosti Státního soudu, ale také obecnějšími úvahami o úloze mezinárodního společenství při poválečné rekonstrukci a znovunastolení vlády práva v Bosně a Hercegovině, (ne)vhodnosti ústavy podle Daytonské dohody a především zásadními otázkami fungování právního státu: principem právní jistoty, principem legality a nezávislostí a nestranností soudců.

Byť v současné době není jasné, zda se Státní soud vyrovnává se všemi uvedenými principy tak, jak by tomu 
v právním státě mělo být, je v každém případě zajímavé sledovat a studovat jeho snahu.

Autorka článku: Kateřina Hůlová