BALKÁNSKÁ (NE)SPRAVEDLNOST?

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) na sebe v posledních letech, přinejmenším v českém prostředí, poutal pozornost jen výjimečně. Za uplynulý měsíc se mu to nicméně podařilo hned dvakrát, a to
v souvislosti s osvobozením Chorvatů Gotoviny a Markače (16. 11.) a kosovských Albánců Haradinaje, Balaje
a Brahimaje (29. 11.).

Jednalo se o politicky citlivé kauzy, v nichž Tribunál rozhodoval nejen o osudu obviněných, ale i, nepřímo, o míře viny či neviny jedné ze stran zapojených do krvavé občanské války provázející rozpad Jugoslávie v 90. letech 20. století. Kauzy též ICTY dovolily dále upřesnit výklad některých právních institutů, zejména společného zločinného plánu (Joint Criminal Enterprise, JCE).

Právě komplexnost těchto institutů a soustředěnost na ně však zřejmě způsobily, že ICTY nakonec rozhodl způsobem, jenž snad odpovídá platné právní úpravě, naplněním principů spravedlnosti je ale jen stěží.

Případ Gotovina a Markač

Případ Gotovina a Markač se týkal Operace Bouře (Oluja), během které získalo Chorvatsko v létě 1995 zpět kontrolu nad oblastí tzv. Krajiny, osídlené v té době převážně etnickými Srby. V průběhu operace přišly
o život stovky lidí, včetně civilistů, a oblast Krajiny opustily desetitisíce Srbů, kterým již následně nebyl umožněn návrat.

Ante Gotovina velel chorvatským jednotkám v oblasti Splitu, Mladen Markač měl pod kontrolou zvláštní policii, která byla během operace začleněna do armády. Oba byli viněni z toho, že se zúčastnili společného zločinného plánu (JCE), jehož cílem bylo za pomoci násilí, deportací
a diskriminačních opatření etnicky vyčistit Krajinu od srbského obyvatelstva. Součástí tohoto plánu měli být i další vrcholní představitelé Chorvatska, včetně bývalého prezidenta Franja Tuđmana. Soudní senát v rozsudku z 15. dubna 2011 shledal oba obviněné vinnými a odsoudil je k 24 (Gotovina) a 18 (Markač) letům odnětí svobody.

Odvolací senát v rozsudku z 16. listopadu 2012 tento verdikt zrušil a Gotovinu i  Markače osvobodil. Argumentoval přitom tím, že existence společného zločinného plánu byla Soudním senátem dovozena primárně z nerozlišujícího, protiprávního bombardování čtyř měst (Knin, Benkovac, Obrovac a Gračac). Útok na tato města byl shledán nelegálním na základě rozboru dopadů (impact analysis), jenž se měl opírat hlavně o tzv. standard 200 metrů (200-metre standard).

Podle tohoto standardu platila pro zásahy v okruhu do 200 metrů od dovoleného vojenského cíle presumpce legality, zásahy mimo daný okruh byly naopak automaticky považovány za úmyslný útok na civilisty. Odvolací senát označil standard 200 metrů za chybný a konstatoval, že vzhledem ke klíčové úloze tohoto standardu v původním rozsudku padá spolu s ním celá obžaloba. Nadále již údajně není možné pokládat za prokázané, že zde existoval společný zločinný plán usilující o vyhnání Srbů z Krajiny.

Závěr má význam jak pro oba obviněné, kteří nadále nemohli být stíháni za účast na neexistujícím JCE, a bylo tedy nutno je propustit, tak šířeji pro Chorvatsko, jehož válečné politické vedení již není přímo spojováno s naplánováním a realizací rozsáhlé etnické čistky. Bez ohledu na to, jak člověk hodnotí konečný verdikt Odvolacího senátu, je třeba říci, že odůvodnění tohoto verdiktu nepůsobí příliš přesvědčivě. Na to upozornili rovněž soudci Pocar a Agius, kteří se postavili proti rozsudku (ten byl přijat těsnou většinou 3:2).

Jak oba soudci uvedli ve svých místy ne právě diplomaticky formulovaných odlišných stanoviscích (dissident opinion), Odvolací senát se dopustil dvou hlavních chyb.

• Zaprvé, odmítnutí standardu 200 metrů měla následovat formulace a následná aplikace standardu správného. Odvolací senát dokonce v  rozsudku přislíbil, že právě takto bude postupovat, nakonec se to ale nestalo. Výsledkem je absurdní situace, ve které znaky „nerozlišujícího útoku na civilisty“ nemůže naplnit vlastně žádný útok, protože ony znaky nejsou definovány. 
• Zadruhé, Soudní senát rozhodl o vině obžalovaných na základě řady faktorů, které hodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Kromě nerozlišujícího útoku na čtyři města se mezi ně řadil např. záznam jednání v Brioni, kde chorvatské velení plánovalo Operaci Bouře, zločiny spáchané na krajinských Srbech, protisrbské projevy chorvatských politiků, či opatření přijatá Chorvatskem po skončení tažení, která znemožnila Srbům návrat do Krajiny. Odvolací senát všechny tyto faktory odmítl jako nedostatečné s tím, že žádný z nich sám o sobě neprokazuje existenci JCE a že klíčovým důkazem byl stejně standard 200 metrů, s nímž se hroutí i vše ostatní. Jak správně uvádějí soudci Pocar a Agius, tato argumentace původní přístup Soudního senátu nadměrně zjednodušuje, až karikuje.

Obě výhrady proti rozsudku Odvolacího senátu, které sdílí rovněž část doktríny (viz www.ejiltalk.org/the-gotovina-omnishambles), by neměly být brány na lehkou váhu. Ukazují totiž, že odůvodnění rozsudku obsahuje zásadní mezery a inkonsistence, jež pozici ICTY oslabují a v očích některých přímo znevěrohodňují.

Skutečnost, že Odvolací senát se velkou částí argumentů přítomných v rozhodnutí Soudního senátu (na 1377 stranách) vůbec nezabýval, popř. je odbyl několika větami (celkově na 55 stranách), to vše navíc v rámci kruhové logiky neustále se vracející ke standardu 200 metrů, nasvědčuje tomu, že se soudci ICTY buď – v lepším případě
– nechali zcela ovládnout technickými parametry JCE a přestali kvůli nim vnímat širší souvislosti kauzy; nebo
– v horším případě – nejednali, ať už z jakýchkoli důvodů, bona fide.

Ať už platí jedno či druhé vysvětlení, je zjevné, že případem Gotovina a Markač si ICTY pošramotil reputaci; a to ne proto, že oba Chorvaty propustil, ale proto, že tento krok nedokázal (a snad se ani nesnažil) řádně a přesvědčivě zdůvodnit.

Případ Haradinaj, Balaj a Brahimaj

Případ Haradinaj, Balaj a Brahimaj se zaměřoval na jinou epizodu války v bývalé Jugoslávii, a to na konflikt na území Kosova, mezi Svazovou republikou Jugoslávií (SRJ) a Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK), na konci 90. let. Všichni tři obžalovaní, Ramuš Haradinaj, Idriz Balaj a Laji Brahimaj, patřili v dané době mezi velitele UCK.

ICTY je vinil z toho, že se během roku 1998 dopustili řady zločinů proti lidskosti a válečných zločinů namířených proti nealbánským obyvatelům Kosova a místním Albáncům podezřelým ze spolupráce s jugoslávskými úřady. Tyto zločiny měli opět spáchat v rámci společného zločinného plánu (JCE), jehož cílem údajně bylo upevnit za pomoci násilných akcí kontrolu UCK nad oblastí západního Kosova.

Soudní senát ve svém rozsudku z 3. dubna 2008 dospěl k závěru, že část zločinů uváděných v obžalobě, zejména vraždy, mučení a nelidské zacházení, se skutečně stala, a to mnohdy za přímé účasti obžalovaných (zejména Brahimaje).  Jiné zločiny naopak potvrzeny nebyly. Současně se Tribunálu nepodařilo prokázat, že by obžalovaní jednali na základě společného zločinného plánu. Haradinaj a Balaj byli shledáni nevinnými a osvobozeni, Brahimaj byl, vzhledem
k osobní účasti na zločinech, odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti let.

Žalobci se závěr příliš nelíbil, a proto se odvolal. Odvolací senát v rozsudku z 21. července 2010 rozhodnutí Soudního senátu zrušil a nařídil částečné opakování procesu (retrial). To proběhlo v letech 2010-2012 a skončilo rozsudkem z 29. listopadu 2012, ve kterém Soudní senát potvrdil své předchozí rozhodnutí z roku 2008 a všechny tři obžalované zprostil obžaloby a nařídil jejich okamžité propuštění.

Rozhodnutí bylo ve světle předchozího vývoje případu očekávané, a proto nevzbudilo negativní reakce soudců (rozsudek byl přijat jednomyslně), ani komentáře ze strany doktríny. Navzdory tomu se jedná o zajímavý
a rozhodně ne nekontroverzní případ, a to přinejmenším ze dvou důvodů.

• Zaprvé, i když možnost opakovaného řízení (retrial) předvídá statut  ICTY již od svého přijetí v roce 1993, poprvé byl tento institut využit právě až v případu Haradinaj, Balaj a Brahimaj. Důvodem pro jeho aplikaci bylo podcenění zajištění bezpečnosti svědků v řízení před Soudním senátem. Podle názoru žalobce byl na svědky vyvíjen nestandardní tlak, který vedl k tomu, že mnozí, včetně dvou klíčových, nebyli ochotni nebo schopni vypovídat. Odvolací soud dospěl k závěru, že tento stav ohrozil integritu a věrohodnost soudu. Během opakovaného řízení proto dostali prostor i oni dva klíčoví svědkové, jejichž bezpečnost nebyla původně zajištěna. Objevují se ovšem názory, že jiní důležití svědkové takové štěstí neměli a během procesu byli zkrátka zavražděni, nebo zmizeli, což mohlo mít vliv na neschopnost žalobce prokázat spáchání některých zločinů.
• Zadruhé, osvobození obviněných neodráží ani tak jejich nevinu jako ne úplně šťastně zvolenou strategii žalobce, např. výběr titulů odpovědnosti (modes of liability). Žalobce se, stejně jako v případě Gotovina, upnul na koncept společného zločinného plánu a jen okrajově využil titulů jiných (přímé pachatelství, napomáhání aj.). Když se mu pak nepodařilo prokázat existenci JCE, zhroutila se celá obžaloba. Ačkoli je pravda, že v dané kauze
  – zvláště ve vztahu k Haradinajovi a Balajovi – žalobce mnoho jiných možností než JCE zřejmě, případ potvrzuje, že daný institut má své limity jeho aplikace může někdy dosažení spravedlnosti spíše ztížit než usnadnit.

Právo, nebo spravedlnost?

Případy diskutované v tomto textu ukazují, jak nelehkým úkolem zůstává je zajistit spravedlnost ve vztahu k válce
v bývalé Jugoslávii. Řešené kauzy jsou většinou velmi složité, dopadají na celou řadu jednotlivců a situací a jen zřídka zde existují jednoznačné důkazy prokazující vinu nebo naopak nevinu konkrétních obžalovaných. Ještě složitější je pak situace v případech, ve kterých ICTY využívá inovativní právní instituce, např. společný zločinný podnik, nebo jež mají kromě právních též významné politické aspekty.

• Instituce společného zločinného plánu byla zavedena proto, aby v procesech bylo možné postihnout komplexní systémy páchání zločinů zahrnující osoby na různých úrovních státní či vojenské správy. JCE měl zajistit, aby nikdo – ani velké, ani malé ryby – neunikl spravedlivému trestu. V poslední době se nicméně zdá, že jeho využití vede ke stavu přesně opačnému a že ICTY se začíná stávat vězněm svého vlastního vynálezu. Fixuje se totiž tolik na komponenty JCE, že mu někdy uniká širší kontext řešeného případu.
• Politické aspekty mají do jisté míry všechny kauzy řešené před ICTY. Někde jsou ovšem tyto prvky výraznější, neboť kauza se přímo či nepřímo týká celkové politické linie určité strany jugoslávského konfliktu. Politika by nikdy neměla činnost ICTY přímo ovlivnit. Možné politické důsledky rozsudků by ale měly soudce vést k tomu, aby rozhodovali uváženě a po důkladném posouzení všech relevantních faktorů a aby své závěry řádně
  a přesvědčivě odůvodnili.

Případy Gotovina a Markač a Haradinaj, Belaj a Brahimaj vykazují zásadní nedostatky v obou uvedených oblastech. Pro mnohé se tak zřejmě stanou mementem toho, jak může dopadnout mezinárodní trestní justice, pokud se soudci přetvoří ve sbor právních formalistů, kteří kvůli stromům nevidí les, nebo pokud se v čele soudní místnosti usadí spravedlnost, která má nestejně zatížené váhy a je slepá pouze na jedno oko.

Autorka článku: Veronika Bílková