Zpráva z přednášky "Mezinárodní právo a sport: příklad boje proti dopingu"

12.11.2015 08:00

„Mezinárodní právo a sport: příklad boje proti dopingu“ bylo téma přednášky studentů magisterského studijního programu Jana Exnera (5. ročník) a Matěje Tkadlece (3. ročník), která se uskutečnila v rámci zasedání České společnosti pro mezinárodní právo 3. listopadu 2015 od 17:00 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Nejdříve se první přednášející, Matěj Tkadlec, zaměřil na to, jakým způsobem se svět mezinárodního práva setkává se sportem a jaké jsou konkrétní příklady toho, kde má ve sportu mezinárodní právo co říct.

V úvodu byla ukázána klasická pyramidová struktura sportu, na které lze nejsnadnějším způsobem deklarovat, že už sportovec samotný, jako základní kámen sportovního světa, svým vstupem do jakéhokoli klubu zapsaného v národní sportovní asociaci získává práva a povinnosti na poli mezinárodním.

Každá národní sportovní asociace, ať už se bude jednat o jakýkoli sport, totiž spadá pod asociaci vyšší, evropské či dokonce mezinárodní úrovně. Giganty sportovního světa (zářným příkladem budiž např. FIFA) jsou totiž právě ti, kteří udávají směr sportovní legislativě a jejímu celosvětovému působení. Z toho plyne, že ať už se to jakémukoli sportovci líbí či nikoli, je povinen těchto pravidel dbát, ctít je a respektovat za každých okolností.

Od této pyramidové struktury se přednáška posunula do bodu, jehož cílem bylo kromě dopingu ukázat
i jiná odvětví, ve kterých se sport a mezinárodní právo setkávají. Jako první příklad byla zmíněna transferová okna a jejich celoevropská, potažmo celosvětová regulace. Toto odvětví bylo popisováno
s odkazem na slavný rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Bosman, který se jako první rozhodl postavit takovému gigantu, jakou je UEFA (Evropská fotbalová asociace).

Z důvodu tak zvaných tabulkových hodnot, které se dají popsat jako odstupné, jež muselo být za každého hráče zaplaceno, aby mohl přestoupit do nového klubu, bylo Jeanu-Marcu Bosmanovi znemožněno, aby dále pokračoval ve své sportovní kariéře ve fotbalovém týmu USL Dunquerke i přesto, že jeho vztah ke klubu předchozímu, FC Lutych, už nebyl co do právní stránky žádný.

Hráč argumentoval zejména volným pohybem osob a dostal se tak do boje, který by se dal přirovnat
k bájnému souboji mezi Davidem a Goliášem. Argumentace UEFA byla silná, ale nakonec přeci jen narazila. Případ Jeana-Marca Bosman tak otevřel fotbalový svět novým možnostem, jako například gigantickým přestupům za astronomické částky či možnosti, aby za jednotlivý klub hrál neomezený počet zahraničních hráčů bez ohledu na ligu, do jaké klub patří.

Matěj Tkadlec uvedl jako další příklad právní vztah mezi sportovci na straně jedné a kluby na straně druhé. Mezi UEFA, EPFL (Asociace evropských profesionálních soutěží), ECA (Evropská asociace klubů) a FIFPro (Mezinárodní federace profesionálních hráčů) panuje shoda, že vztah mezi fotbalistou a sportovním klubem by měl mít povahu pracovněprávní, tudíž závislé práce tak, jak jí chápe ustanovení § 2 a § 3 českého zákoníku práce.

Ve fotbalovém světě České republiky však platí, že kvůli výraznému podfinancování sportovních odvětví je toto minimálně ze strany FAČR (Fotbalové asociace České republiky) bráno spíše jako potencionální hrozba českému fotbalu.

Zde vzniká spor zejména mezi FAČR na straně jedné a ČAFH (Česká asociace fotbalových hráčů) na straně druhé, z jejíchž kuloárů zní, že mít pracovněprávní vztah mezi hráčem a klubem je dnes již nutnost. Poslední slova první částí této přednášky se soustředila na oblasti, do nichž naopak mezinárodní právo nezasahuje téměř vůbec, a to je trestněprávní a občanskoprávní odpovědnost hráčů v rámci sportovních utkání. V této fázi bylo poukázáno zejména na judikaturu českých soudů, a to tu ryze nejnovější, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 8 Tdo 418/2015.

Ve druhé části přednášky se Jan Exner zaměřil na mezinárodní boj proti dopingu jako příklad pyramidové struktury sportovních pravidel. Nejprve byla představena struktura a vzájemné vazby jednotlivých subjektů účastnících se boje proti dopingu na mezinárodní úrovni, na což navázala praktická aplikace obecných závěrů na aktuální případ německé rychlobruslařky Claudie Pechstein. 

Doping porušuje sportovního ducha, který zahrnuje mimo jiné v Olympijské chartě zakotvené základní právo všech sportovců na rovný boj, zdraví sportovců, fair play, zásadu rovnosti a mnoho dalších sportovních hodnot. Boj proti dopingu je již od 60. let 20. století jednou ze základních priorit Mezinárodního olympijského výboru (MOV), spolku založeného podle švýcarského práva, který formálně sdružuje všechny mezinárodní asociace olympijských sportů.

V roce 1999 byla z iniciativy MOV založena Mezinárodní antidopingová kancelář (WADA) za účelem harmonizace antidopingových předpisů v rámci celého sportovního světa a efektivnějšího boje proti dopingovým praktikám.

Světový antidopingový kodex WADA, jehož nová verze spatřila světlo světa na počátku letošního roku, přijímá naprostá většina národních sportovních asociací, které jsou zpravidla prvním orgánem, jenž v řízení o porušení antidopingových pravidel rozhoduje. Proti verdiktu národních asociací se sportovci mohou odvolat k „nadřízeným“ mezinárodním sportovním asociacím.

Konečnou sportovní instancí pro řešení nejenom antidopingových sporů je Arbitrážní soud pro sport (CAS). Jeho nálezy mohou být přezkoumány na základě velmi úzkého výčtu důvodů švýcarským Federálním tribunálem s tím, že dále se sportovci případně mohou bránit prostřednictvím jedné nebo více ze tří cest – žalobou u vnitrostátního soudu, stížností k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) nebo,
v případě občanů EU, i stížností k Evropské komisi na porušení soutěžního práva EU.

Případ německé rychlobruslařky Claudie Pechstein dobře ilustruje obecnou strukturu mezinárodního boje proti dopingu v praxi. Pechstein měla před světovým šampionátem v rychlobruslení v roce 2009 vyšší podíl retikulocytů v krvi, než povolovala tehdy platná pravidla Mezinárodní rychlobruslařské unie (ISU). Německá asociace rychlobruslení (DESG) jí zakázala start a disciplinární komise ISU Pechstein následně zastavila činnost na dva roky.

Tento zákaz potvrdil i nález odvolacího panelu CAS, proti jehož rozhodnutí se Pechstein dvakrát neúspěšně bránila před švýcarským Federálním tribunálem. Pechstein následně podala stížnost k ESLP
a namítala porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP).

Štrasburský soud o případu dodnes nerozhodl. Pechstein zároveň podala žalobu na náhradu škody proti DESG u německých vnitrostátních soudů a namítala, že byla k zákazu činnosti odsouzena neprávem. Spor došel až k německému Spolkovému soudnímu dvoru, jehož rozsudek se očekává na přelomu roku. Oba soudy mají nyní v rukou otázky týkající se nejenom konkrétního případu německé rychlobruslařky, ale
i budoucnosti mezinárodního boje proti dopingu jako takového.

Po úvodní přednáškové části proběhla bohatá diskuse, během níž přítomní debatovali o existenci či neexistenci pojmu mezinárodní sportovní právo, o boji proti dopingu se zaměřením na případ Pechstein (diskusi byl přítomen advokát Pechstein JUDr.Gerhardt Bubník, LL.M.), o pracovněprávních aspektech vztahů mezi fotbalisty a jejich kluby, o právní povaze pravidel sportovních asociací a o mnoha dalších zajímavých otázkách reflektujících prolínání sportu s mezinárodním prvkem.


Autoři článku: Jan Exner, Matěj Tkadlec

Zpět

Vyhledávání

© 2009 - 2017, Česká společnost pro mezinárodní právo